Litoměřice jsou městem založeným nad řekou, resp. na soutoku Labe a Ohře. Právě řeka a začínající vrcholky Českého středohoří na opačné straně určují přirozenou hranici města i oblasti jeho expanze. Stopy člověka nalezneme na katastru Litoměřic již v neolitu. První slovanské osídlení se objevuje v době stěhování národů, kdy v blízkém okolí začala vznikat četná hradiště. V pravěku i v raném středověku ale nehrály zdejší zemědělské osady tak důležitou roli jako nedaleké obchodní centrum v Lovosicích. Situace se změnila kolem roku 950, kdy bylo Přemyslovci založeno opevněné hradiště na sprašové návěji nad řekou, dnes známé jako Dómský pahorek. Z počátku nepatřil tento kastelánský hrad k největším, jeho obchodní i vojenský význam však díky strategické poloze rostl. Řeka Labe sloužila jako důležitá stezka pro obchod se solí.

 

Název Litoměřice měl původně vzniknout podle údajného kmene Liutoměřiců, dnes se historici přiklání spíše k verzi, že jde o jméno hradu Liutomír pojmenovaném podle osoby z vedoucí vrstvy společnosti.

První písemnou zmínku o Litoměřicích nalezneme v břevnovských listinách papeže Jana XV. a Boleslava II. z roku 993. Na hradišti byl přirozeně postaven i první křesťanský svatostánek. Další rozvoj Litoměřic nastal spolu se založením litoměřické kapituly v roce 1057. Vzniká také litoměřický kraj, patřící ve 12. století k nejvýznamnějším v zemi.

 

Archeologické nálezy z území Litoměřic dokládají, že se zhruba v této době začala vytvářet rozsáhlá sídelní aglomerace okolo jádra Dómského vrchu. Skládala se asi z dvaceti osad (Zásada, Rybáře, Dubina, Božka a další) a velmožských dvorů (např. roku 1219 se připomíná dvůr tepelského kláštera, náležící později blahoslavenému Hroznatovi). Jména většiny těchto osad dnes nalezneme jako místní názvy čtvrtí nebo ulic. Litoměřice jsou poprvé zmíněny v roce 1228. Ovšem v tomto případě nešlo o prostou agrární ves, ale o zárodek vrcholně středověkého města. Vznik města v právním slova smyslu se předpokládá právě mezi lety 1219 – 1228.

Urbanistický vývoj ve středověku

Pro vývoj struktury města sehrály důležitou roli směry obchodních cest. Lze jich identifikovat celkem pět:

- labská vodní cesta - na Ústí nad Labem a dále do Saska

- vodní cesta do Poohří (na Louny a Žatec)

- suchozemská cesta přes lesy na Chlumec a Sasko, tzv. Chlumecká cesta (nebo také Srbská cesta)

- trhová cesta na severovýchod (na Lužici)

- návaznost na Prahu, později suchozemská cesta z Prahy na severozápad

 

V první polovině 13. stol (cca 1228 - 34) dále dochází k přesunu centra městské aglomerace, což lze předpokládat za začátek nové fáze vývoje. Lokátorem byl pravděpodobně rychtář Lutold; při vyměření města sehrál důležitou roli Pokratický potok. Lokační město se aditivně připojilo k existujícímu sídlišti, které zůstalo v zásadě zachováno, a to včetně ohrazení příkopy.

Dalším významný mezník pro městský rozvoj znamená příchod žebravých řádů (minorité, dominikáni). Započalo se s budováním nové fortifikace, vznikly městské brány, kostel Všech Svatých s gotickou věží a centrální tržiště o rozloze 1,8 ha – dnes jedno z největších náměstí v ČR. Hradby ohraničily areál vnitřního města o rozloze cca 6 – 7 hektarů. V r. 1291 zachvátil město požár, jenž dal impuls ke gotické přestavbě. Panování Jana Lucemburského a jeho syna Karla IV. znamenalo rozmach města, které se po polovině 14. století rozrostlo směrem k severu a východu. Do svého prostoru pohltilo na východě část předměstí Újezd, vznikla tu nová ulice sloužící jako sekundární tržiště; již v této době zřejmě nesla jméno Dlouhá. Do této doby patří i zrod Dominikánské ulice, v jejíž spodní partii se rozkládala Židovská čtvrť.

 

Vnitřní město v hradbách mělo cca 250-270 domů, s parkánem a hradbami přes 21 ha. Zhruba stejně velké bylo i předměstí, k němuž v té době náleželo cca 350 domů v částech Dubina, Rybáře, Voldán, Zásada, Újezd, Bejňov, Svárov, Polabí u řeky, Nové město v severní části Dómského vrchu a snad i Hroby. Lidnatost celé aglomerace byla cca 4000 obyvatel (s velkými výkyvy v době válek a morových epidemií). Z důvodu skladování soli byl vybudován městský podzemní systém. Litoměřice se postupně staly nejvýznamnějším centrem Čech hned po Praze a Kutné Hoře. V době husitství město obléhal Žižka, až do bitvy na Bílé hoře bylo silně utrakvistické.

 

Důležitým mezníkem v rozvoji další výstavby byl rok 1452, kdy byl zbudován dřevěný most přes Labe. Díky němu se značně zkrátila cesta do Prahy, neboť do té doby se jezdilo buď přes brod u Mlékojed nebo přes kamenný most v Roudnici.

Kolem roku 1533 zachvátil město další požár, který předznamenal nástup renesance. Architekturu města ovlivnili především stavitelé a kameníci přicházející z Itálie. Litoměřice druhé poloviny 16. století byly prosperujícím městem s řadou předměstí, z velké většiny patřících pod správu města, z části pod správu kapituly sv. Štěpána. Východně od středu města leželo v té době Dlouhobranské předměstí, o něco dál Svárov, směrem k Labi osada Bejňov, jižně od centra předměstí Pod Kolejí (tedy pod latinskou školou, býv. špitálem křižovníků), dále Dubina, Nové město s bazilikou sv. Štěpána a pod ním Rybáře. Zhruba v prostorách dnešní ulice Československé armády byla osada Voldán a severozápadně od města v okolí kostelíka sv. Vojtěcha předměstí Zásada. V celé litoměřické aglomeraci přelomu 16. a 17. století bylo asi 770 obydlených budov, z toho 270 uvnitř hradeb, a odhadem více než 5 tisíc obyvatel. Tento stav byl vlivem následujících dramatických událostí zdecimován a znovu překonat se ho podařilo až po r. 1850.

Doba pobělohorská

Prvním citelným zásahem do demografie města se stala tvrdá rekatolizace spojená s emigrací nekatolíků do exilu. Od r. 1628 však k urbanistickému rozvoji Litoměřic přispěly nově příchozí katolické řády, především kapucíni a jezuité.

Skutečnou pohromu pro Litoměřice představovala třicetiletá válka a opakované obléhání města švédskými vojsky, což se samozřejmě neobešlo bez následků na urbanistické struktuře. Byla poničena většina domů, infrastruktura a most. Oproti 5000 obyvatelů před třicetiletou válkou jich měly Litoměřice roku 1650 jen asi 1700.

 

Potřeba nové výstavby s sebou přinesla nástup baroka. A barokní období se nakonec stává pro podobu architektury města stěžejním. Proces raně barokní proměny Litoměřic zahájili kapucíni, kteří vybudovali na sklonku 40. let 17. století na místě bývalých měšťanských domů poblíž Dlouhé ulice komplex nového kláštera s kostelem sv. Ludmily. Roku 1654 byla nedaleko odtud zřízena jezuitská kolej a od roku 1701 se začal stavět nový kostel (Nanebevzetí Panny Marie), nejmohutnější litoměřická barokní novostavba, která nahradila původní kostelík Panny Marie.

Význam města vzrostl také se založením biskupství v roce 1655. Zásadní přeměnou prošlo Dómské náměstí, kde byla zbudována nová katedrála, biskupská rezidence, kněžský seminář, budova děkanství a kanovnické domky.

V roce 1680 bylo město zachváceno morovou epidemií, která způsobila další úbytek obyvatelstva a spolu s ním i velkou migraci. Došlo k poněmčování obyvatel, jazyková hranice se posunula až k Labi. V roce 1712 došlo k velkému požáru, který inicioval další barokizaci zástavby. Barokní přestavby neměly příliš velký vliv na půdorys města, nicméně výrazně zasáhly do hmotové kompozice jeho panoramatu, řešeného pro pohled od řeky.

 

K rozšiřování města dochází až v 18. a 19. století. Město se přirozeně členilo na jádrový útvar historického města s několika předměstími, která se postupně transformovala ve vnitroměstské čtvrtě.

Koncem 18. století se zvolna začíná měnit celé město, kterému přestal postačovat těsný krunýř středověkých hradeb. Důležitost městského opevnění padla také s vybudováním pevnosti Terezín (od r. 1780). Postupně byly zbourány městské brány (Mostecká r.1831, Nová r.1839, Michalská r.1839, Dlouhá r.1863) a části hradeb (u konce Lidické ulice).

Ještě v roce 1831 zůstávaly Litoměřice nevelkým městem, které mělo i s předměstskými čtvrtěmi 563 domů a necelé 4 tisíce obyvatel. V té době však začíná období extenzivního rozmachu města. Nová výstavba se soustřeďovala na zahušťování předměstských prostorů. Území Litoměřic se poprvé rozvinulo za hranice dnešní ulice Na Valech, kde vyrostla nová zástavba podél silnice na Pokratice. Vznikla zde další čtvrť, nazvaná na počest arcivévody Štěpána Habsburského jako Štěpanské předměstí. V polovině 19. století tak měly Litoměřice s předměstími Dubinou, Voldánou, Zásadou, Rybáři, Novým městem, Mlýnským, Mariánským i Štěpánským předměstím asi 700 domů a přes 6 tisíc obyvatel. Otevření města severním směrem umožnilo výstavbu nových veřejných budov právě na tomto území vně hradeb. Při silnici do Žitenic byla vybudována Mariánská nemocnice. Na opačné straně u Labe došlo v roce 1859 k přestavbě mostu, aby vyhověl zvyšujícím se nárokům dopravy.

 

Zásadní vliv na rozvoj všech měst měla v této době železnice. V roce 1874 byla otevřena nová železniční trať u Labe, z počátku vedená tunelem pod hradbami. V letech 1897 – 1900 byla vybudována druhá trať, tzv. Severočeská transverzální dráha (Most - Lovosice - Česká Lípa - Liberec). Koridor železnice ustanovil novou severní hranici města a vymezil jeho vnitřní prstenec. Mezi historickým jádrem a novým nádražím vznikly postupně celé ulice s činžovními domy a vilová čtvrť. V roce 1885 prodělalo velkou vertikální proměnu i litoměřické panorama, a to díky stavbě nové věže katedrály, kterou podle návrhu vídeňského architekta H. Ferstela provedl v pozměněné podobě místní stavitel F. Sander.

 

Koncem 19. století se město stále více rozpínalo. V roce 1900 zde žilo již přes 13 tisíc osob ve více než tisíci domech. Jižní omezení urbanistické expanze řekou se projevilo v dalším růstu města severním směrem. Od 80. let se stavební aktivity soustředily na výstavbu nové čtvrti na tzv. benefičním poli na východní straně pokratické silnice. Tak vznikla dnešní Masarykova ulice s honosnými zahradními vilami, nepřímo inspirovaná vzorem reprezentativní vídeňské Ringstrasse. Díky vybudování dalších veřejných budov a škol podél ulice Na Valech došlo k zásadní hmotové a objemové proměně městského měřítka. Uvnitř města došlo k několika zásahům do urbánní struktury kvůli potřebě proražení některých nových komunikací.

Litoměřice se staly posádkovým městem, na jehož podobě se značně podepsaly rozsáhlé areály kasáren. V letech 1888 až 1895 byla při českolipské silnici zbudována zeměbranecká pěchotní kasárna (později Jiřího z Poděbrad) a na opačné straně v roce 1912 dělostřelecká kasárna Pod Radobýlem.

20. století

Výstavba města pokračovala budováním vilových a činžovních domů hlavně v jeho severní a západní části. Roku 1902 bylo soukromými stavebníky založeno stavební společenství, které zakoupilo někdejší dominikánské pozemky za tratí směrem na Mostnou horu, které posloužily pro výstavbu dalších rodinných vil. Charakter této části města připomíná fenomén tzv. zahradních měst – připomeňme, že právě v této době byla poprvé vydána klíčová kniha Ebenezera Howarda Zahradní města zítřka (1902). V roce 1910 se na Mostné hoře objevila výletní restaurace.

Celá tato oblast je signifikantní pro koncepci zahradních měst. Po 1. světové válce byla pro majitele koželužny Friedricha Neuburga na jižním úpatí Mostky zbudována jedna z nejznámějších litoměřických vil (dnes dětský domov). Autorem návrhu se stal význačný německý architekt Hermann Muthesius, který fenomén zahradních měst ve svém rozsáhlém teoretickém díle dále rozvinul.

 

Meziválečné období nepřineslo v profilu územního vývoje města žádné převratné změny. Směr expanze na Pokratice byl předurčen již předchozí etapou. Vznikaly nové ulice a zacelovaly se prázdné parcely především v území pod horním nádraží. Do období třicátých let patří vybudování okresního chorobince v Žitenické ulici, které později dalo základ pro vznik nemocničního areálu.

2. světová válka se pochopitelně stala pro Litoměřice smutnou kapitolou v jejich dějinách. Na západním okraji města byl zřízen pracovní tábor s podzemní továrnou Richard. Labe zároveň tvořilo hranici Sudet. V prostoru dnešního sídliště Kocanda bylo počátkem 40. let postaveno několik tzv. říšských obytných domů.

Radikální zásah do struktury města znamenalo několik vln sovětských leteckých náletů ke konci války. Poválečné období se tak soustředilo především na obnovu zdemolovaných staveb a infrastruktury.

 

Odsun německého obyvatelstva zároveň hluboce poznamenal další demografický i sociální vývoj celé oblasti. V polovině 50. let byla zahájena výstavba v lokalitě pod horním nádražím a v okolí městského hřbitova v ulicích Švermova, Mrázova, Michalovická. Začaly se objevovat první typizované domy. V roce 1950 se vnitřní město stalo památkovou rezervací.

 

V letech 1956 - 58 byla přeložena spodní trať blíže k Labi. K celkovému urbanistickému řešení patřila i nově navržená dopravní koncepce. Dálková doprava byla odkloněna z historického jádra a na obvodu vnitřního prstence byla vybudována obchvatová komunikace od mostu na křižovatku Na Kocandě, odtud východně na Českou Lípu, západně po třídě Na Valech na Ústí nad Labem. Expanze města postupně pohltila vesnici Pokratice, která se roku 1960 stala integrální součástí litoměřického katastrálního území.

 

Nadcházející bytová krize a důsledky Athénské charty předznamenaly období budování velkých sídlišť. První panelové sídliště se objevilo v návaznosti na výše zmíněnou křižovatku. Podle projektu Bohuslava Lisala vyrostlo v těchto prostorách koncepčně poměrně zdařilé sídliště Kocanda (1967–72). Velkou plochu zde zabralo také sportoviště s fotbalovým stadionem. O něco dále bylo v roce 1970 poprvé otevřeno výstaviště Zahrady Čech.

Další sídliště rostla jako v celém Československu závratnou rychlostí. Postupně bylo vybudováno sídliště Cihelna na západním území někdejších cihelen a vápenek (1972–76), nad horní železniční tratí u Pokratického potoka sídliště Svornost (1976–79), na druhém břehu pak sídliště Družba (1977–82). Územní plán z roku 1978 bohužel počítal s novou panelovou zástavbou bezprostředně navazující na historické centrum v sousedství předměstí Zásada. V letech 1980-85 zde bylo zbudováno sídliště Střed (Zásada), jemuž předcházely razantní demolice původních domovních bloků. Připomínkou staré zástavby tu zůstává osamocený, památkově chráněný objekt bývalé katovny, která dle zvyklostí stála vždy vně hradeb.

Nové panelové výstavbě musela ustoupit také velká část původně samostatné obce Pokratice. Velký sídlištní komplex (sídliště Severozápad a Pokratice) zde vznikal od roku 1985 až do začátku 90. let. Počet obyvatel Litoměřic se v té době ustálil na 25 tisících.

Vstříc 21. století

S pádem železné opony došlo i ke změně sociálních paradigmat. Americký ideál bydlení promítaný do rodinného domku se zahradou předurčil další atak krajiny zástavbou satelitního typu, z velké části za absence občanské vybavenosti. Mostná hora už v předchozí době určila severní hranici intravilánu, město se tak začalo rozrůstat především severozápadním směrem na Miřejovickou stráň. Stejně tak se změnily představy lidí o práci, nakupování a dalších činnostech. Na opačné straně Labe, na území někdejší osady Želetice, se začala směrem k Terezínu profilovat především komerční, průmyslová a logistická zástavba.

 

Ačkoliv nejsou Litoměřice tranzitním městem, i tady rapidně vzrostla intenzita dopravy, čemuž musela být postupně přizpůsobována kapacita komunikací a křižovatek. K dotvoření vnitřního okruhu přispěl v roce 2009 nový západní most přes Labe s návazností na dálnici D8.

Specifickou úlohu ve struktuře města si uchoval koridor řeky, městská nábřeží a přilehlé ostrovy - převážně plochy zahrnuté v záplavovém území obou toků, sloužící jako relaxační prostory, které tvoří protiváhu městského lesoparku Mostka a svou polohou cenných Jiráskových sadů.

 

Správní území města nyní zahrnuje katastry Litoměřice (o výměře 1410,7 ha) a Pokratice (389,1 ha). Organicky rostlé středověké sídlo s jasně definovaným historickým jádrem dodnes poskytuje ideální prostředí pro rozličné městské aktivity. Přes některé nešťastné zásahy do urbanistické struktury si Litoměřice uchovaly ráz heterogenního městského prostoru, s optimálním měřítkem i komunikační sítí. Dosavadní vývoj snad již stanovil hranice města a nebude potřeba jeho další expanze do krajiny. Budoucí strategie by se místo toho měla soustředit na zahušťování předměstských částí, kde se najde dostatek prostoru pro kompaktní rozvoj celé aglomerace.

Použitá literatura

Kotyzová, I., Kotyza, O: Litoměřice. Edice Zmizelé Čechy. Praha – Litomyšl: Paseka 2011

Kotyza, O., Smetana, J., Tomas, J. (ed.): Dějiny města Litoměřic, Litoměřice 1997

Kuča, K: Průvodce po Dómském náměstí v Litoměřicích, Biskupství litoměřické, Litoměřice 2011

Landa, F: Stavba měst – Litoměřice, seminární zápočtová práce, FUA TU Liberec 2008

Seznam ilustrací

01 | Vývoj středověkého města a hypotetická rekonstrukce kostelů po r. 1250 (podle P. Macka, 1997), in: Kuča, K: Průvodce po Dómském náměstí v Litoměřicích, Biskupství litoměřické, Litoměřice 2011, s. 20

02 | Litoměřická raně středověká aglomerace, in: Kotyza, O., Smetana, J., Tomas, J. (ed.): Dějiny města Litoměřic, Litoměřice 1997, s. 76

03 | Labský prospekt, in: tamtéž, s. 199

04 | Půdorys města v r. 1640, in: tamtéž, s. 203

05 | Plán města z r. 1726, in: tamtéž, s. 212

06 | Litoměřice na mapě stabilního katastru z r. 1843, in: Kuča, K: Průvodce po Dómském náměstí v Litoměřicích, Biskupství litoměřické, Litoměřice 2011, s. 35

07 | Schéma postupné expanze Litoměřic, autor: F. Landa

08 | Ohraničení intravilánu železničními koridory (1874 a 1900), autor: F. Landa

09 | Širší vztahy - napojení Litoměřic na Terezín, autor: F. Landa

10 | Socialistická sídliště 1967 - 1990, autor: F. Landa

11 | Současné katastrální území (podle územního plánu 2009)