Studium a rané dílo

Adolf Foehr (20. června 1880, Norimberk-7. října 1943, Praha), patřil k významným a mimořádně plodným tradicionalisticky orientovaným architektům meziválečného Československa. Část dětství strávil patrně v saském Annabergu, který je v pražských policejních konskripcích uváděn coby domovská obec a později se s rodiči odstěhoval do Prahy. Zde po absolvování Německé vysoké školy technické navštěvoval mistrovskou školu Jana Kotěry na Uměleckoprůmyslové škole a nakonec vystudoval prestižní Vysokou školu technickou v Curychu (Eidgenössische Technische Hochschule Zürich).

K raným realizacím, vytvořeným ještě během studia u Kotěry patří drobné uměleckořemeslné práce (lustr, dekorativní ampule či stojan na deštníky) a náhrobek Julia Bauera na Olšanských hřbitovech, publikovaný ve vlivném periodiku Der Architekt. Za švýcarského pobytu vyprojektoval dvě secesní vily v Curychu, ovlivněné tradičním německým hrázděným domem. Zajímavá je především Steigerova vila s dominantním gotizujícím arkýřem, vynášeným sklípkovou konzolou.

Návrat do Prahy

Po návratu do Prahy v roce 1908 si založil samostatnou architektonickou praxi, zprvu se sídlem v Heřmanově ulici 12 v Praze-Holešovicích, posléze (po dostavbě vlastního činžovního domu v roce 1928) v Bubenské 1376. Prvním významnějším dílem byla kaple v areálu německého evangelického hřbitova na Vinohradské třídě (dnes v užívání Československé církve husitské) ve Strašnicích z roku 1912, na níž jsou již patrné prvky, příznačné pro následující tvorbu (tradicionalisticky orientovaný monumentalismus, strohá přísnost a jistá ponurost). Nejpoutavější částí klasicizující kaple je mohutný portikus s eliptickým štítem, vynášeným šesticí dórských sloupů na plintech.

Poměrně záhy se Foehr etabloval u movité, německy hovořící klientely, získal titul stavebního rady a stal se „dvorním“ architektem prominentních stavebníků, pojišťovny Dunaj a Union banky. Proto se s většinou staveb kromě Prahy můžeme setkat především v oblasti Sudet. Počátky tvorby tkví ještě v kotěrovsky orientované moderně (expozitura Böhmische Union Bank v Olomouci), později si vytvořil osobitý, těžkopádný a expresionisticky laděný styl, ovlivněný soudobým neoklasicistním revivalem, jehož charakteristickými prvky se stala trojitá úzká okna, arkýře podepřené ozdobnými konzolami a mansardové baldachýny nad vstupy, arkýři a rizality (Slepecká škola v Ústí nad Labem a administrativní budova Pražských akciových strojíren v Praze). Na přelomu dvacátých a třicátých let se Foehrův styl zjednodušuje a dospívá téměř ke konstruktivismu (palác Philips v Praze a palác Dunaj v Liberci) s nepřehlédnutelnými vlivy expresionismu. Jeho stavby si uchovávají tradicionalistický charakter, jenž je podpořen častým odmítáním pásových oken. Důležitou součástí díla byly i adaptace a přestavby historických staveb (malostranský Šelmberský palác, interiér domu „U Havířů“ na Starém Městě). V pozdní fázi tvůrčího období začal inklinovat k heimatstilu (Hummelbergova vila na pražském Zlíchově, expozitura Böhmische Union Bank v Podmoklech).

Vedle své architektonické praxe byl zároveň dlouhá léta činný také coby komunální politik v Praze, zastupující liberální Německou demokratickou stranu svobodomyslnou (Deutsch-demokratische Freiheitspartei), za kterou byl zvolen v roce 1921 do technické a stavební komise města Prahy a po roce 1927 do ústředního zastupitelstva Velké Prahy. Svou politickou kariéru uzavřel odstoupením z funkce pražského radního v roce 1932. Zároveň byl i aktivním členem známého spolku Schlaraffia.

Od neoklasicismu k expresionismu

Foehrův tvůrčí rozptyl byl neobyčejně široký a zahrnoval vedle veřejných budov a individuálního bydlení i mnoho činžovních domů a náhrobků. V protikladu ke konzervativním exteriérům staveb je jejich progresivní technické řešení, neboť Foehr patřil k průkopníkům elektrifikovaných a parou vytápěných domů v Československu, s nimiž se seznámil během cesty po Spojených státech amerických. U individuálního bydlení je v dispozici vil zřejmá inspirace anglickým halovým domem, který střední Evropě zprostředkoval svou vlivnou knihou Das englische Haus nadšený propagátor anglické architektury Hermann Muthesius.

Z let 1911-13 pocházejí Foehrovy první monumentální realizace, z nichž vyniká především výše zmíněná slepecká škola v Ústí nad Labem (dnes VUSS) a administrativní budova Pražských akciových strojíren (Prager Maschinenbau-Aktien-Gesellschaft, dnes ČSSZ). Jejich společným rysem je výrazný monumentalismus, mohutný předsazený portikus a prosté, uměřené fasády, vrcholící mansardovou střechou, což jsou prvky, které později zopakoval i na návrhu rozložitého pavilonu uhličitých koupelí v Karlových Varech z roku 1924. Přísně symetrická budova Pražských akciových strojíren čp. 1292 v Křížové ulici tvoří dodnes nepřehlédnutelnou dominantu Smíchova a tvoří důstojný protipól protější Engelově Podolské vodárně. Z téže doby pochází i nerealizovaný projekt krematoria v Trutnově, zřetelně inspirovaný krematoriem v Drážďanech (1911) od Fritze Schumachera.

Těžiště Foehrovy tvorby spočívá ve 20. letech, kdy získává množství lukrativních zakázek od nejvýznamnějších průmyslníků i finančních institucí. K nim patřila např. rodina Blochů, po níž vystavěl vilu v Praze Bubenči (dnes součást velvyslanectví Ruské federace) spolu s ředitelskou dvouvilou rodinného cukrovaru v Libáni z roku 1921.

Klasicizující Blochova vila má charakter venkovského zámečku, který podtrhuje i mohutný balkonový portikus se slavnostním nástupem. Prostou fasádu oživuje výrazný cylindrický rizalit a kýlová střecha. V kontrastu s exteriérem stavby jsou okázalé interiéry.

Ojedinělý úkol v kontextu Foehrovy tvorby představovalo pozoruhodné zaměstnanecké sídliště Mannesmannových závodů v Chomutově (Die Mannesmann- Röhrenwerke in Komotau) z roku 1926 v Dukelské ulici. Požadavek na poněkud fádní řádkovou zástavbu podél komunikace ozvláštnil pravidelnou výškovou diferenciací jednotlivých domů, čímž docílil „vlnovitého“ rytmu. S tím koresponduje i dekorace fasád s patry plasticky zvýrazněnými vlnovkou. Soubor pak doplňují i lukovitě prohnuté trojdomy. Dnes je bohužel kolonie v havarijním stavu a hrozí její nenávratná ztráta. Přibližně ze stejné doby pochází i neoklasicistní pobočka Německé agrární a průmyslové banky (Deutsche Agrar- und Industriebank) s výrazným nárožním arkýřem v Bílině, Seidnerova vila v Jihlavě a rozložitá monumentální budova obchodní akademie v Karlových Varech.

Obytná výstavba

Nejrozsáhlejší a nejhodnotnější soubor realizací se nachází v Praze. Kromě mimořádně bohatého souboru činžovních domů a vil to je řada městských paláců a expozitur významných finančních institucí. Na poli obytné výstavby Foehrova projekční kancelář chrlila poněkud unifikované činžovní domy, kolísající na pomezí funkcionalismu a neoklasicismu, které se však vyznačovaly vysokým standardem bydlení. Vedle těchto konvenčních realizací se ovšem objevovaly i kvalitní expresionisticky laděné projekty, jejichž průčelí prostupují po celé výšce subtilní trojúhelníkové arkýře, vytvářecí dynamický „cik-cakový“ ornament fasády, obohacující uliční frontu – reprezentativním příkladem je vlastní dům v Bubenské ulici spolu s Kreisovým domem ve Štěpánské ulici či Langovým domem ve Veverkově ulici. Vrchol obytné výstavby představuje luxusní obytný komplex v ulici U Smaltovny v Holešovicích, který byl vybudován v letech 1937 až 1940 ve spolupráci s architektem Franzem Hruschkou na základě návrhu vypracovaného v roce 1932. V jeho formálním řešení Foehr kombinuje moderní konstruktivismus s tradicionalistickými prvky, které se spolupodílejí na specifickém vzezření objektu. V celkové koncepci domu lze zároveň sledovat některé postupy anticipující snahu architektonické avantgardy o kolektivní bydlení, jenž na našem území vyvrcholila stavbou tzv. Koldomu v Litvínově v letech 1947 až 1958.

Ústředním prostorem bloku je pečlivě komponované, parkově pojednané vnitřní atrium. To je přístupné skrze centrální vstupní křídlo se dvěma průchody a průjezdy, spolu s řadou výkladců. Z exteriéru je vstupní část zdůrazněna symetrickým umístěním v rámci bloku a výrazným snížením hmoty vůči zbylým křídlům. Vedle komunikační funkce sloužilo toto křídlo také pro obchodní a administrativní účely. Některé partie (zejména mohutné průčelí situované do dnešní Bubenské ulice) mají téměř charakter panelového domu.

Lukrativní zakázky pro finanční instituce

Pravidelnou spolupráci s bankovními ústavy odstartovala v roce 1921 adaptace neorenesančního domu od Alfreda Kirpala na nároží Opletalovy a Hybernské ulice pro potřeby Německé agrární a průmyslové banky. Foehr ponechal beze změny hmotovou skladbu, ale provedl razantní úpravu fasád, které získaly těžké, neoklasicistní formy, přičemž výrazně zasáhl i do interiérů.

Z let 1927-8 pochází obdobně laděná administrativní budova Velkonákupní společnosti konzumních družstev na Těšnově a puristicky orientovaná budova pojišťovna Dunaj na rohu Spálené a Purkyněho ulice, první ze tří budov pro tuto společnost, které Foehr navrhl. Dominantním prvkem trojkřídlého objektu se železobetonovým skeletem na půdorysu písmene U je sedmipatrový nárožní kubus, oživený barokizujícími balkony v pátém patře a elegantním nárožním poutačem. Druhá budova pojišťovny Donau Allgemeine Versicherung A. G. vznikla téměř současně na místě klasicistního Walisova paláce na Národní třídě v letech 1928-30. Zajímavý je v této souvislosti fakt, že konkurenční nerealizovaný návrh, kterým se Foehr částečně inspiroval, vypracoval přední český funkcionalista Josef Havlíček. Nárožní pětipodlažní budova má svou formální i dispoziční skladbou velmi blízko ke sledované liberecké realizaci. Ústředním prostorem čtyřkřídlého objektu je zastřešená dvorana. Horizontalitu fasády obložené žlutým travertinem zdůrazňují dva pásy bílého travertinu v horní partii. Vzdušný parter člení rozměrné výkladce a velkolepý vstup, vedoucí do reprezentativního vestibulu, obloženého mramorem.

Vrcholným dílem Foehrovy architektonické kanceláře v Praze je Brandejsův Dům moderních hraček na nároží Provaznické a Havířské ulice. V jeho řešení je patrný na našem území poměrně ojedinělý dynamický expresionismus. Nejvýraznějším prvkem fasády je dynamicky tvarovaný nárožní arkýř, který je zjevnou citací proslulého Mendelsohnova Petersdorffu ve slezské Vratislavi a je velice pravděpodobné, že jeho autorem bude spíše některý z mladých architektů, zaměstnaných ve Foehrově kanceláři. Velice výstižně tuto praxi popisuje Karel Honzík ve své autobiografii Ze života avantgardy: Těmto námezdním silám se ve Francii říkalo "negři." Když jste ve Francii poloviny třicátých let mluvili s mladými architekty o díle některých renomovaných architektů, dozvídali jste se s překvapením, že to jsou vlastně díla "negrů."Stávalo se, že z kanceláří podnikatelských firem najednou vycházely moderní návrhy, jejichž faktura Vás překvapila. To byla práce "negra" v pozadí. Pan podnikatel nestačil úplně pokazit návrh, talent "negrův" pronikal na povrch. Ve třicátých letech se překvapivě modernizovali bývalí oficiální projektanti, jejichž dřívější manýrou byla směs ze zbytků klasicismu, zjednodušené secese a nepochopeného kubismu. Teď najednou vystupovali jako "rozumní funkcionalisté." Shledali totiž, že některá funkcionalistická díla, jejichž realizace byly prosazeny přes všechny překážky, nacházejí na veřejnosti stále větší uznání. Ale odkud se vzala náhlá schopnost oficiósů pracovat novou metodou? Od "negrů." Vždyť nebylo vzácným případem, že samostatný architekt-projektant byl vlastně především akvizitérem, že byl stále na cestách, v čekárnách, v barech, v budoárech a k vlastní tvůrčí práci se nedostal. Tu za něj konali "negři."

Nerealizované projekty

Významnou část Foehrovy tvorby představují i nerealizované projekty a soutěžní návrhy. K nim patří mj. pozoruhodná studie sídliště Invalidovna v Praze, konkurenční návrhy na Všeobecný penzijní ústav na Žižkově, do značné míry ovlivněné vítěznou studií Honzíka a Havlíčka, návrh na novou radnici a expozituru Kreditanstalt der Deutschen v Jablonci nad Nisou, rozšíření budovy pražského magistrátu na Mariánském náměstí spolu s projektem Eskomptní banky na Příkopech v Praze a dvě varianty novostavby pražské akciové burzy.

V případě expresionisticky pojatého projektu na jabloneckou radnici lze usuzovat stejně jako v případě Brandejsova domu na práci některého z mladších zaměstnanců kanceláře, vzhledem k reminiscencím na Mendelsohnovu tvorbu, čitelnou v elegantním, aerodynamickém nárožním křídle. Celkovým rozvržením hmot se však blíží k vítěznému projektu Karla Wintera. Za puristický návrh pobočky Kreditanstalt der Deutschen na Mírovém náměstí v Jablonci nad Nisou, atypicky zastřešené valbovou střechou získal sice první cenu, realizací byl ovšem pověřen architekt Arthur Corrazza, který z vítězné studie do značné míry vycházel. Tradicionalisticky orientovanou linii tvorby, v níž je parně Foehrův autorský vklad největší pak reprezentují klasicizující projekty Eskomptní banky Na Příkopě, na kterou byla vypsána mezinárodní soutěž za účasti architektů zvučných jmen (mj. Petra Behrense), dostavby magistrátu a budovy pražské akciové burzy.