Jednou z nepochybných hodnot, kterou Litoměřice vynikají nad srovnatelná sídla v širším regionu, je (vedle mnohých kvalit urbanistických, krajinných a dalších) bohatství jejich památkového fondu. Z tohoto důvodu bylo také město (resp. jeho historické jádro) jako jedno z prvních u nás prohlášeno městskou památkovou rezervací.

Z hlediska typového dělení kulturních památek jsou zde v nejhojnějším počtu zastoupeny měšťanské domy středověkého původu s renesančními, barokními nebo mladšími úpravami, pozůstatky středověkého opevnění a v neposlední řadě sakrální architektura.

Počet litoměřických kostelů a jejich vysoké architektonické kvality odpovídají mimořádnému významu města: od raně středověké aglomerace přes přední královské město vrcholného středověku až po sídlo jednoho z prvních biskupství v rekatolizujících se Čechách 17. století. Celá řada barokních kostelů z tohoto období tvoří dodnes ozdobu města. V tomto článku se však budeme zabývat naopak těmi svatyněmi, o jejichž podobě dnes svědčí již jen menší či větší pozůstatky v ulicích města, případně pouze archivní materiály. Jako zmizelé kostely jsou v tomto článku podrobně sledovány objekty, které byly odstraněny v novověku jako nadbytečné (sv. Jiří, sv. Michal, sv. Vavřinec) a jeden kostel, jehož barokní nástupce stojí na poněkud jiném místě, takže po určitou dobu stály oba kostely zároveň, než byl starý kostelík (Panny Marie) zbořen. Stranou tedy tentokrát ponecháváme středověké kostely, které musely přímo ustoupit barokním novostavbám budovaným na tomtéž místě (sv. Štěpán, sv. Václav, sv. Jakub, sv. Vojtěch). Budeme se k nim moci vrátit v některém z budoucích článků. K dalšímu bádání se dále nabízí objekty mimo vlastní Litoměřice, například viniční kaple sv. Mikuláše pod Radobýlem.

Kostel svatého Jiří (cca 10. století - 1876)

PDF PREZENTACE

Pravděpodobně nejstarší litoměřický kostel tvořil dominantu akropole starého přemyslovského hradiště na dnešním Dómském vrchu. V průběhu desátého století zde byl postaven dřevěný kostel (či spíše kaple knížecího dvorce), nahrazený v době kolem přelomu tisíciletí kamennou stavbou. Předpokládá se, že se jednalo o drobný jednolodní objekt s půlkruhovou apsidou, orientovanou nezvykle k jihu, a protilehlou věží při severním průčelí. Kostel mohl být spojen s palácem krytou chodbou, umožňující velmoži (případně zeměpánu) přístup na panskou tribunu. Tato drobná stavba (před)románského tribunového kostela byla snad ještě v období raného středověku stržena a nahrazena prostornějším kostelem na nepravidelném půdorysu, k jehož polygonálnímu závěru se přimykala věž, tvořící zřejmě jediný pozůstatek starší stavby. Touto razantní úpravou bylo dosaženo obvyklé (přibližně) východní orientace. V závěru 13. století (již po zániku starého hradu a přesunutí významového těžiště do nového královského města) se svatý Jiří stal farním kostelem předměstské osady Rybáře.

V gotice byl kostel upravován, na starých zobrazeních kostela jsou zřetelně patrná okna s vrcholně či pozdně gotickými kružbami.

Kostel byl dále upravován a nově vybaven v období renesance, o čemž svědčí dochovaný mobiliář, instalovaný dnes v litoměřickém muzeu (kazatelna, oltář). Dalšími pozůstatky kostela jsou kamenný maskaron, zapojený dnes do klasicistní kašny v místě někdejšího průčelí kostela sv. Michala, a zejména renesanční portálek (vstup do areálu někdejšího jiřského hřbitova?), zazděný dnes do opěrné zdi poblíž svého původního umístění. Tento portálek tak tvoří prakticky jedinou připomínku památné stavby přímo na místě, kde stála až do roku 1876. Tehdy byl středověký kostel zbourán a následně nahrazen poměrně běžnou neorenesanční vilou.

Kostel Panny Marie (zřejmě 12. století - 1759)

PDF PREZENTACE

Na hraně terasy, oddělené od nejstaršího litoměřického “města” (dnešního Dómského vrchu) údolím Pokratického potoka, stál v závěru 12. století drobný románský kostel zasvěcený Panně Marii. Kostelík byl součástí velmožského dvorce Hroznatova. Blahoslavený Hroznata (asi 60. léta 12. století - 1217) se zřejmě na Litoměřicku narodil, jeho rod zde vlastnil dost rozsáhlé majetky. K jejich správě sloužil Hroznatovi dvorec na “Nové hoře nad Labem” - tak bývá v nejstarších písemných pramenech ze 13. století označováno vznikající vrcholně středověké město Litoměřice. Hroznatovým odkazem se dvorec s kostelem dostaly do majetku tepelského kláštera, později zde zřídili svůj špitál křižovníci. Ti zde působili přibližně od poloviny 13. století až do husitských válek. První výslovná zmínka o kostele je dochována z roku 1257.

V dobách utrakvismu byl kostelík ve správě města, které při něm v roce 1549 zřídilo latinskou školu. Toto středisko vzdělanosti dosáhlo postupně značného věhlasu, určitý čas zde byl rektorem Mistr Pavel Stránský, autor známého díla „O státě českém“, který v roce 1627 odešel z Litoměřic do exilu.

Již v roce 1629 přišli do města první jezuité a starý kostel se školou jim sloužil jako prozatímní působiště. Místo si tak podrželo svou funkci vzdělávacího centra, která de facto zanikla až ve 20. století. Jezuité mohli začít s úpravami objektů až po skončení třicetileté války, která byla pro město velmi pustošivá. Po získání potřebných prostředků začala v roce 1649 přestavba gymnázia, v roce 1650 byl rozšířen starý kostel a roku 1654 započali jezuité se stavbou své koleje. Budování jejich objektů trvalo více než sto let. V roce 1731 byla dokončena stavba nového dvouvěžového chrámu Zvěstování Panny Marie na připravené parcele na východní straně jezuitské ulice, takže starý kostel již nebyl potřebný. Jižní křídlo jezuitské koleje bylo dokončeno (1770) až poté, co byl překážející starý kostel v roce 1759 odstraněn. Již v roce 1773 byl jezuitský řád zrušen.

Z hlediska stavební podoby kostela se jednalo o nevelkou jednolodní stavbu na obdélném půdoryse, románský kostel měl zřejmě obvyklou východní půlkruhovou apsidu. Charakteristickým znakem, umožňujícím identifikaci objektu na starých vedutách, je zvonice, vyrůstající z hřebene sedlové střechy kostela. Tato (sanktusová) věžička musela být dřevěné konstrukce. O významném využití dřeva v konstrukcích tohoto kostela svědčí také jedno z nejstarších zobrazení tzv. Labského prospektu (z doby kolem roku 1600), na němž je západní stěna kostela znázorněna jako hrázděná. Je možné si představit, že jezuitské rozšíření kostela mohlo spočívat právě ve vybourání této stěny a prodloužení lodi kostela k západu. Paradoxně však srovnání jednotlivých vedut působí spíše dojmem, že na počátku 18. století byl kostelík menší než o 100 let dříve. Vysvětlit si to lze snad jen relativním zmenšením kostela - okolní objekty totiž “vyrostly” mnohem výrazněji (jezuitská kolej).

Zajímavá je paralela využití klíčového místa, tj. předpolí mostu přes řeku, při porovnání Litoměřic s Prahou. V obou městech na tomto strategickém místě nalezneme jak křižovníky, tak později i jezuity.

Kostel svatého Vavřince (?12. století - 1852)

PDF PREZENTACE

Podobně jako nedaleký kostel Panny Marie (viz výše), byl i svatovavřinecký kostel pravděpodobně románského původu, ačkoliv první výslovná písemná zmínka o něm pochází až z roku 1290. Tato zpráva nás informuje o vysvěcení kostela po požáru.

Již románské Litoměřice se vyznačovaly velkým počtem drobnějších kostelů, situovaných na ploše vlastního hradiště i na předměstích, podobně jako například stará velkomoravská sídla. V období vrcholného středověku byl sv. Vavřinec farním kostelem předměstské osady hrazeného královského města. Je však možné, že právě v jeho okolí vznikalo prvotní městské založení mimo dómský vrch. Určitou podpůrnou indicii pro tento názor by mohla představovat mimo jiné i skutečnost, že svatý Vavřinec byl ještě v 17. století považován za hlavního ochránce města, a proto tehdy měšťané odmítli kostel přepustit novému klášteru kapucínů (ti si pak v sousedství postavili nový kostel sv. Ludmily).

Po rozšíření obvodu hrazeného města Karlem IV. se kostel ocitl v hradbách (což nebyl ve středověku jev nijak výjimečný). Byl (vedle kostela Všech svatých) druhým farním kostelem ve městě. K výrazné pozdně barokní přestavbě pod vedením architekta a stavitele Petra Antonína Versy došlo v roce 1754. Stavební akce ve stylu silně ovlivněném tvorbou O. Broggia spočívala ve vybudování nového presbytáře. Za Josefa II. byl kostel zrušen jako přebytečný.

V letech 1852 - 1857 byla loď kostela a jeho západní věž nahrazena budovou dívčí školy řádu boromejek. Presbytář byl ponechán jako kaple. Po zrušení školy došlo k adaptaci objektu, včetně přepatrování presbytáře. Od roku 1958 je tento pozůstatek kostela přímo vystaven ruchu dopravy z hlavní příjezdní silnice od labského mostu.

Kostel svatého Michala

PDF PREZENTACE

Také v tomto místě stál nejstarší kostel již v románském období. Je možné, že sloužil velkému pohřebišti, archeologicky doloženému mezi ním a pozdějším náměstím. Ve druhé polovině 30. let 13. století položil základy k litoměřickému konventu dominikánů u sv. Michala Bernard Kaplíř ze Sulevic (22. pražský biskup).

Rod Kaplířů ze Sulevic měl k litoměřickým dominikánům vždy úzký vztah. Ve 14. století byl klášter i kostel výrazně goticky přestavován. Za husitských válek zažil klášter dramatické chvíle. Žižkovo vojsko se k městu přiblížilo v květnu 1421 a zaujalo postavení na pravém břehu Pokratického potoka. Žižka na město zaútočil a podle tradice jeho jednotky pronikly právě do areálu dominikánského kláštera, byly však odraženy. Litoměřičtí se již mezitím (29. 5. 1421) dohodli s Pražany, přistoupili ke čtyřem pražským artikulům a Žižka od města odtáhl. Dominikánský klášter v Litoměřicich dále existoval, byť asi se značnými obtížemi, i v utrakvistickém období. Objekty kláštera i kostel byly poškozeny na počátku 16. století - v roce 1511 zemětřesením, roku 1519 požárem od blesku. V roce 1583 se zřítila střecha a polovina klenby kostela, který pak zůstal na dlouhá léta ruinou. Willenbergova rytina z roku 1602 ukazuje pravděpodobnou podobu kostela v pozdním středověku a raném novověku - jednalo se o trojlodní halový objekt.

V letech 1674 - 1686 byl kostel zásadně přestavěn stavitelem Antonio Portou dle plánů G. D. Orsiho. Jednalo se o razantní přestavbu, spíše se dá hovořit o novostavbě s využitím starších konstrukcí. Stavba na křížovém, centralizujícím půdorysu měla krátkou loď zaklenutou pouze dvěma klenebními travé. Průčelí kostela vycházelo z italských vzorů.

Nejvýznamnějším příznivcem řádu byl v té době Kašpar Zdeněk Kaplíř ze Sulevic, slavný obránce Vídně před Turky v roce 1683.

V době josefínského rušení klášterů dominikány zachránila jejich účast na duchovní správě ve městě, museli se však přestěhovat do bývalého minoritského kláštera u sv. Jakuba.

Nevyužívaný kostel byl v roce 1838 prodán soukromníkovi ke zboření. Na jeho místě byla rozšířena budova krajského úřadu (někdejší konventní budova). Kamenivo z tohoto bořeného kostela bylo využito ke stavbě silnice do Pokratic. Z kostela se tak do dnešních dnů zachovala proluka mezi dnešním úřadem práce a státním oblastním archivem. Stále zde stojí kamenný sokl kostelního průčelí, s dosud patrným členěním fasády pomocí pilastrů. Levý krajní pilastr je zachován v celé výšce v rámci zdiva sousedního objektu (dnešní Úřad práce). Vedle něj stojí socha sv. Jana Nepomuckého. V ose zbořeného kostela, tedy v místě někdejšího vstupu, stojí klasicistní kašna. Část mobiliáře byla přestěhována do farního kostela v Kadani.

Autor bude vděčný za jakékoliv Vaše připomínky, podněty a doplnění, týkající se obsahu článku.

Použitá literatura:

Kotyzová, I., Kotyza, O: Litoměřice. Edice Zmizelé Čechy. Praha – Litomyšl: Paseka 2011

Kotyza, O., Smetana, J., Tomas, J. (ed.): Dějiny města Litoměřic, Litoměřice 1997

Kuča, K: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezku, díl 3., Praha 1998

Kuča, K: Průvodce po Dómském náměstí v Litoměřicích, Biskupství litoměřické, Litoměřice 2011